Asi před třemi týdne jsem se pustil do crowdsourcingu a ze svých kontaktů jsem vyždímal relativně dost zajímavých tipů. Přidám tedy i svoje tipy na to, co je pěkné v Londýně vidět (a první neznamená nejdůležitější, protože je to hospoda).

The John Snow Pub

Určitě tam zajděte, protože tam mají jiné i pivo, než jinde v okolí. Prý je to nějaký jejich pivovar, ale nevim, jestli to nebyly žvásty pro turisty. Je to v Soho, pivo je dobré a o poznání levnější než standardní Guiness (který já rád).

Science Museum

Možná si říkáte, co tam uvidíte jiného, než u nás v Praze. No, možná je tam toho o něco víc, nicméně si v horním patře můžete na všechno sáhnout a vyzkoušet, jak fungují některé fyzické zákony. Je to super hlavně pro děti.

Jinak určitě doporučuju vesmír, který stál za to, i když mě nijak moc nebaví, a pak první differenční stroje Charlese Babbage - takový předchůdci počítačů. A je tam i x dalších zajímavých strojů.

Royal Observatory - Greenwich Park

Říká se, že kopec v Greenwich parku je jedním z mála výhledů na Londýn. A ten kopec vlastně není moc velký. Ale výhled to je. Můžete navštívit i Royal Observatory, ale já tam nebyl.

Greenwich Market

Skoro až přehlédnutelný trh ve čtvrti Greenwich. Pokud byste ho měli navštívit, tak kvůli jídlu - nebudete si moct vybrat, a kvůli atmošce. Ale pokud do Greenwiche nepojedete, vystačíte si s jiným trhem. Dejte si Smokey Sausage.

Kousek od Marketu je taky loď Cutty Sark - stojí za to vidět, teď je ale v rekonstrukci.

Borough Market

Je naprosto pohodová náhrada (asi je i lepší), pokud se vám nechce táhnout do Greenwiche. Super atmosféra, trochu jako farmářské trhy, ale živější. Neodcházejte bez Quiche a vůbec ochutnejte, co můžete.

Tate Modern

Tenhle tip zazněl snad od každého - určitě tam najdete spoustu zajímavých děl a zážitek je i samotný prostor. Protože jsem magor, zasekl jsem se v gift shopu u knížek o komunikaci a designu. Intelektuálové, klidně mě proklejte :).

Camden

Camden prý místňáci nemají rádi, turisti jo. Mě se to moc líbilo. Spousta lidí, spousta jídla - indie, čína, mexiko, thajsko, ... Trhy byly úžasný, skoro by vás nenapadlo, co se všechno dá prodat. Doporučuju tedy zajít a zakusit atmošku + prostory marketu.

Pokud půjdete z Camdenu k večeru, pokračujte dál od Metra směrem do centra do hospody The Blues Kitchen.

Cyberdog

Na tenhle obchod jsem narazil spíš náhodou - je taky v Camdenu. Pokud jste ten typ člověka, který nepije kafe z ničeho kromě hrnku s Pacmanem a nosí trička, která svítí a blikají do rytmu šílený elektrohudby, je to pro vás. Pokud tohle nemusíte, běžte se aspoň na ty exoty (bez urážky, jakože to je exotický) podívat.

Já sem Londýn v podstatě nikdy neměl rád. Numero uno byl New York, ale pokud bych měl přemýšlet nad nějakou destinací, kam se třeba na rok posunout, vybral bych si dneska Londýn. Možná to je proto, že jsem schytal velmi luxusní počasí. Možná je to kvůli tomu, že to město má taky svojí atmosféru.

A ještě jedna poznámka - jezte u lokálů, tedy anglánů (těch je málo), indů, číňanů, turků atp. Je to fakt něco úplně jinýho, než u nás.

Polohy všech míst najdete ve Foursquare listu.

Dneska jsme byli v obchodě s hadrama a na některých, těch lépe vypadajících, byla na konflíku přidělaná taková cedulka. Psalo se tam "designers choice" a Evičku hrozně zajímalo, co to znamená (baví jí všechno fashion).

Kluk, který tam pobíhal, si nejdřív myslel, že to chceme přeložit. Pak pochopil a zblízka začal studovat, cože to ta cedulka znamená. A pak pravil: "tss, to nevim, co to je, tu se asi dává na všechno, co má knoflik, asi to nemá žádnej význam".

Je to blbec? Možná. Je blbec jeho šéf/ová? Určitě. Můžete se na něj zlobit, ale nikdy v tom není sám.

Trochu rozdílný je přístup ve firmách, kde mají cedulky nějakou roli. Protože kdyby neměli "jenom prodávat", určitě by si někde někdo vzpomněl, že to sáčko určitě pomáhal vybírat nějakej feshnej fashion designer.

Tak jsem pro vás připravil i druhý poučný příběh. Tentokrát se týká reklamace bot.

Koupil jsem si v Dream skateshopu boty Adio a měl jsem z nich radost. Jenže po třech měsících chození se mi na místě úplně nesmyslném bota rozpárala. Vzal jsem tedy boty i s paragonem do prodejny, kde mi chlapci ochotně poslali boty k distributorovi na reklamaci. Letní boty, měsíc v hajzlu, to naštve, ale co se dá dělat.

Po třech týdnech mi z Dreamu proaktivně napsali SMSku, že je reklamace vyřešená. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi reklamaci neuznají. Ale co, boty za 1300 mě prostě rozhodit nedokážou.

Co mě spíš štve, je ona distribuce a vůbec moje zkušenosti s distribucemi skateových a snowboardových hadrů a vybavení v Čechách. Proč jsou u nás všechny ty hadry, který vlastně nic moc nevydržej (půlrok na tričko je až moc), tak drahý? Kvůli zákaznickýmu servisu to nebude.

Když jsme byli v Rakousku (první nebe a dudy story), potřeboval jsem si koupit horský boty. V Rakousku je nemají nijak výrazně levnější, ale bude se vám točit hlava z toho, jaký mají výběr. Koupil jsem si pěkný Salomony, opravdu pohodlný a vyrazil na dva výlety. Cestou z druhého jsem si všiml, ži se mi šev na pravý botě nějak rozdělává a že tam za chvíli bude díra taky.

To mě trochu naštvalo, skoro jako by za to mohli moje nohy. Navíc jsem si uvědomil, že jsem asi vyhodil účtenku. Ale říkal jsem si, že tu reklamaci zkusím.

Šel jsem do obchodu v Gmündu, kde byl naštěstí ten samý prodavač, který mi boty prodal. Po dvou dnech si mě pamatoval, ale stejně nepadla ani zmínka o účtence. Bohužel mě musel odkázat na hlavní obchod, protože neměl kompetence tenhle problém vyřešit.

Obchod byl asi 3 kiláky v Gerlosu, tak jsem vyrazil. Přišel jsem do obchodu a vysvětlil celou situaci člověku, kterého jsem v životě neviděl a čekal. Čekal jsem xichty, řeči o účtence, únavě materiálu nebo mechanickém poškození a ono nic. Pán mi nabídl řešení ihned (protože jsme v ten den odjížděli) – boty mi jejich specialista (samozřejmě) zdarma opraví do 3 hodin.

Po třech hodinách jsem si přijel pro boty, které byly precizně opravené, pán poděkoval, že jsem u nich koupil boty a já spokojeně odjel domu. Happy end?

Proč firmě stojí za to nevyreklamovat zboží? Má s tím vyšší náklady než na získání nového zákazníka? Těžko. Pochopil bych, že se na mě vykašlou v Nike (i když nemám zkušenost). Ale je mi jedno, o jakou jde značku – obchod, kde jsem boty koupil, by se měl prát za mě. Ne tím, že řekne: „nojóóó, ádia nevydržej“.

Obchody by měly za prvé pochopit, že tím, že si vpustí značku do obchodu, se za ni částečně zaručují (podobný vztah s dodavateli má Zappos.com – vygooglujte si tu firmu, protože nevím, co o nich napsat dřív). Za druhý pak to, že moje nákupy u nich nejsou nutností a že marže, kterou z prodeje získávají je to, co platím za jejich služby.

A ádios to adio. (snad ty vaše skejtový videa budou i nadále inspirovat skatery, tak jako mě kdysi).

V posledním měsíci jsem měl možnost vstřebat hodně zážitků a na psaní trochu kašlal. Dneska vám povím první příběh ze série „nebe a dudy“ (celkem budou zatím dva). Ten první se jmenuje Ubytování na horách.

Protože jsme se vrátili z Francie o něco dřív (každou trasu jsme prošli minimálně o polovinu rychleji než ostatní turisté), řekli jsme si doma, že pojedeme ještě na pár dní pryč. Nejlevnější letenky byly v tu dobu do Osla (opravdu a bez humoru), ale naštěstí jsme se nakonec vydali do Rakouska.

Přemýšleli jsem nad Bad Hofgasteinem, ale ten je takovej zazobanější, i když pokud má rád někdo „wellness“, možná to bude pro něj ráj. Nakonec jsme si ale vybrali Zillertal a to z jednoho prostýho důvodu – má tam chatu netradiční „cestovka“ Playgroundtravel (určitě se nadchněte na webu).

Jde o podnik, který pořádá snowboardové a surfařské kempy, ale pokud nejste příznivcem prkenné zábavy, umožní vám alespoň strávit dovču v naprosto vyklidněném prostředí. A hulením to není.

Když jedete do Zillertalu, nečekejte žádnou recepci ani check-in. S housemasterem (člověk, který na místě pobývá) si dohodnete přibližný termín příjezdu a pokud tam housemaster zrovna neplánuje být, napíše vám, kam schoval klíče.

V Zillertalu bydlíte v malý chaloupce, která perfektně vrže a bydlíte tam spolu s dalšíma lidma, co přijeli. Je to takový apartmán s lidmi, které neznáte. Takový cohousing na zkoušku – akorát neznáte ty lidi.

V chaloupce existují nějaká pravidla, bez nich by to asi nešlo. Ale nejsou to příkazy, spíš takové návody, jak v chakoupce koexistovat co nejpříjemněji. Mám-li to shrnout, když jedete s Playgroundem, jedete spíš na chatu ke kámošovi a taky se tam tak cítíte. Prostředí je přátelský, poznáte nový lidi. Pohoda.

Nikdo vám neříká, v kolik máte jít na snídani nebo večeři, jak se máte v chalupě chovat. Zásuvek je na tak malou chatu dostatek a prostě to funguje. Nedovolil bych si tam udělat bordel a neuklidit ho, stejně jako doma. Asi to je nějaká společná hodnota, co drží tamnější systém pohromadě.

Tamnější je proto, že už sedím ve Špindlu v hotelu Alpina. Předem říkám, že hotel Alipna vypadá pěkně, je čistý, pokoje naprosto sympatické a dobře tu i vaří. To, že jsem si ho vybral jako exemplární příklad a opak Playgroundu, je čistě náhoda. Alpina je spíš obětí systému, který mi není blízký a kterému nerozumím.

Ano, nepřijížděli jsme ve standardní dobu, a proto jsme se s paní recepční, která na nás ochotně čekala (určitě měla lepší program na práci, třeba rodinu), během prvního telefonátu dohodli, že přijdeme kolem desáté. Paní nám v devět volala podruhé. Asi zbytečně.

Každý má v životě nějakou roli, třeba v zaměstnání. Role paní recepční je rozdávat klíče hostům, kteří přijedou. Proč ale nejde, pokud host plánuje přijet později, aby klíč předal barman, který je ve vedlejší místnosti do půlnoci. Protože jeho rolí jsou drinky? Paní recepční nám opravdu pouze podala klíče, pozdravila, my se omluvili (abychom zmírnili její naštvání) a odešla.

Klidně nám ty klíče mohl podat lépe vycvičený pes.

Ale zpátky k systému. Přijdete na pokoj a tam takovejhle lístek:

Chodíte po Alpině a vidíte takovéhle cedule:

A není to problém Alpiny, ale společnosti, která je postavená na povinnostech a rozkazech. Proč to nejde jako u Playgroundtravel?

Na horách je hezky, ať jste v Rakousku nebo ve Špindlu (i když tu chybí ty užásné pasoucí se krávy). Ne každému styl „dětského hřiště“ vyhovuje, ale nechce se mi jezdit na hory, kde první, co si odnesu, je hromada zákazů.

Co vy na to? A kam jezdíte nahory?

To, že je tenhle blog osobní, jsem vystihoval spíše články, obsahující moje osobní názory. Ale dneska vám ukážu kus něčeho lidskýho a to jenom proto, abych vás donutil, splnit si svoje sny.

A je jedno, jestli jsou dětský.

Když jsem byl asi o 7 let mladší, jezdil jsem ještě na skateboardu. Hodně nás to bavilo a i teď zpětně si uvědomuju, že to byl čas, který jsem oproti dnešku trávil ve velkym s bráchou (ale to jen odbočka).

Skateboardingem jsme žili i mimo ulici a skatepark, třeba tím, že jsme hráli hru Tony Hawk Pro Skater a snili o tom, jak pojedeme na roadtrip do marseilleskýho skateparku. Ten bazénovej skatepark má jedinečnou atmosféru a já ji znal jenom z počítačový hry nebo skejtovejch videí.

Až do teď.

Nevím, jak moc mě znáte, ale ten výraz, který mám na konci videa, uvidíte, jenom když se děje něco opravdu vyjímečného. Třeba při plnění snů.

Lidi mají hodně různých úchylek, ale hromadění krámů je fakt kravina. Uvědomíte si to ve chvíli, kdy sjíždíte výtahem dolu do sklepa.

My jsme takhle v pondělí uklízeli, a abysme si uvolnili místo na nový krámy, museli jsme vyřešit, kam s těmi starými. Jsou to často věci, které už pro nás nemají žádnou hodnotu. Tak jsme je se smutkem (nebyly totiž na vyhození) dali k popelnici.

Kdyby existovala platforma, která by mi pomohla najít lidi, kteří shání takové věci (a nemusí to být bezdomovci, prostě jen nechtějí tolik investovat), nemuseli si je brát nedůstojně od popelnic. Dneska už tam nejsou a popeláři by je neodvezli. Dokonce jsme ještě v pondělí potkali na schodech paní s naším kobercem - a jako bezdomovec nevypadala.

Mimochodem, kdybyste někdo sháněl pěkný košile, tak máme v interactionu nějaký navíc.

P.S.: Vyměníme za vošoupaný mikiny!

Mám po delší době zase potřebu napsat něco hodně otevřeného. A aby to opravdu vyznělo, budu více expresivní, než je standard.

Na Peoplecommu (blog o svobodě v práci) publikoval Tomáš Hajzler tradičně inspirativní video - je od Rachel Botsman, která vypráví o "spotřebě stojící na spolupráci" (video je k dispozici i s českými titulky).

Ve zkratce nám video říká, že pokud bychom se na společné spotřebě různých statků podíleli, měli bychom se lépe. Například bychom si mohli se sousedy půjčovat vrtačku nebo auto - je to levnější, ekologičtější a podobně. Nebudu tenhle nadšený (i mně se ta myšlenka hodně líbí) koncept rozebírat dále do hloubky, protože podstata je jasná. Dovedete si teď tak jak bydlíte a žijete představit, že byste pravidelně půjčovali auto svým sousedům? Nebo byste si ho nedejbože pořídili společně? Ještě pořád se mi ta myšlenka líbí, ale..

Bydlím v baráku, kde jen málokdy potkáte člověka české národnosti. Snažím se s kýmkoliv aktivně komunikovat (ve smyslu "jednoduchý komunikační akt" jako třeba pozdrav) a jít aktivně proti xenofobii - prostě se snažím odprostit od toho, že "ten člověk" uvažuje jinak (protože "úkáčko" jinak uvažuje, je přece odjinud). Jenomže marná snaha - žádná, ale vůbec žádná reakce z druhé strany, těžká ignorance (potkal jsem i výjimku, ale ta potvrzuje pravidlo). Mám se odstěhovat? To asi nebude řešení, když..

Problém se sdílenou spotřebou je mnohem hlubší a není o národnostech. Kolik z vás zná svoje sousedy jménem? Kolika sousedům svěříte klíče od bytu, když jedete na dovolenou, aby vám zalili kytky? Nikoho takového v baráku nemám. A proč?

Protože jsem ho nehledal. A Proč?

Protože si lidi nevěří? Trochu smutné, nemyslíte?

Vím o lidech, kteří to mají trochu jinak a funguje jim to. Není to nějaká komunita nebo sekta, prostě pár sousedů, kteří se přátelí a pochopili, že společně = lépe.

Včera jsem se úplně náhodou dostal do kina na premiéru filmu Czech Made Man a jsem rád. Asi díky masivní kampani jsem ten film chytl už v únoru a samotnýho mě zaskočilo, že je premiéra až za dva měsíce. Tak jsem to vypustil. Ale utkvěl mi v paměti pocit z traileru, kteý říkal, že tohle je po dlouhé době český film, na který půjdu.

S trailery se to má většinou následovně: vyberete co nejzajímavější pasáže, obrazy blízké drogám, erotice a rockenrolu (podobně jako když vybíráte ten právný screenshot pro rádoby virální video na youtube) a přidáte hudební podklad - napínavý nejlépe. U špatných filmů je trailer to jediné, co alespoň trochu stálo za to. U Czech Made Man je to jakoby trailer trval hodinu a půl. Hodinu a půl dynamického děje, který vás nenechal nudit se. A Honza Budař? Nevím, co jste čekali - že to vodřiká? Jak řekla moje přítelkyně - "chvíli roztomilej, chvíli slizkej, fuj". Tak jak to má být.

Česká produkce se projevila naštěstí jenom v klasicky špatném product placementu.

Co mě ale nejvíc bavilo, byla situace, kdy na byli na předpremiéře často lidé z médií, kteří by si měli odnést pěknou myšlenku z konce filmu. Třeba by práce v médiích, mediálkách, reklamách a dalších moderních institucích nebyla jenom o penězích.

Stavil jsem se za vysočanskejma a jako vždy mě obohatili o část kultury, ke které bych se asi jinak nedostal - skupina Unifiction, která předvádí něco na rozhraní performance a hudby, ale na to fakt nejsem kovanej. Co mě zaujalo, byl rým v písničce "Červotoč" (předem se omlouvám za zvýšenou explicitu, ale o to víc to zapůsobí):

Sežereš, co ti chutná, co vysereš, je ti putna.

Nejenže si dneska jede každý tu svou, ale nikdo moc neřeší následky svýho jednání. Nebudu moralizovat, protože to stejně nebude mí žádnej efekt. Tohle si musí nejdřív každej vyřešit sám v sobě. A teď klip :)

Nedávno jsem posílal dotazník, takový ten z Google Dokumentů. Ptal jsem se v něm, zda mají dotazovaní dostatek informací o různých oblastech digitálního marketingu a od čtyř lidí, co vyplnili, jsem zjistil, že nemají. Dokonce byli i ochotni vyplnit, které informace mají a které jim chybí. Trochu jsem s tím nedostatkem počítal, a tak jsem dal lidem možnost dát mi na konci dotazníku svůj email, abych jim mohl případně chybějící informace doplnit. Tipněte si, kolik z nich svůj email zanechalo? Zero. A na vině je opět architektura volby (volně přeloženo). Stačilo dát toto políčko jako povinný údaj.